V půli února jsme vyrazili na již třetí „pánskou jízdu do Tisovce“, oblíbenou náročnou zimní expedici na Muráňské planině. Největší mrazy v tu dobu povolily a my se těšili, že poprvé nebudeme na Májovém závrtu trpět mrazem. Ve čtvrtek v noci dorážíme na chatu, vybalujeme expediční vozidlo a zabydlujeme se. V pátek dle plánu vyrážíme na Májový závrt a v něm ležící Nišponského jaskyni. Tam se po posledních objevech těžiště prací posunulo hlouběji do jeskyně a nikdo tak nebude muset strádat chladem na povrchu. Jenže to by nebyl Májový závrt, aby nás i tak nepotrápil – jeskyní profukuje intenzivní ledový průvan, směrem do nitra jeskyně se doslova probíjíme přes rampouchy, ledouchy a jiné ledové náteky a začíná nám být jasné, že i tuto zimní expedici si tady pěkně užijeme. Aby toho nebylo málo, tak přímo na čelbě v odtokové chodbě při práci rychle dochází vzduch. Takže zatímco většinu týmu v mokrých overalech trápí ledový průvan, člověk na čelbě lapá po vzduchu… prostě nic pro měkký povahy.
Po páteční pracovce jsme si dali na chatě večeři, osušili u krbu overaly a po krátkém odpočinku si pro velký úspěch dali na Májovém závrtu ještě jednu noční akci. Kromě další prolongace na čelbě se zároveň lezl i minule objevený komín. A jak odspodu nebylo žádné pokračování vidět, tak ani po jeho vylezení se nic zajímavého nenašlo. Z jeskyně vylézáme po druhé hodině v noci, opíkáme špekáčky a těšíme se do spacáků.
V sobotu se nám raňajky trochu protáhly (obzvlášť Ferovi) a do jeskyně vyrážíme až po poledni. Nevzdáváme se a opět útočíme na koncový odtok v Nišponského jaskyni. Opět jsme postoupili pěkný kus vpřed, přestože nám práci ztěžovala navíc i Ferova antigravitační karabina a samouzlíkovací lano. Z jeskyně vylézáme před půlnocí a v tyto okamžiky už je všechen materiál, kopací vercajk, lezecký matroš a proviant totálně zasviněnej „májovým blátem“ (Petera jsme z lezecké výstroje museli málem vyřezávat).
Velkou část výstroje jsme přes noc sice opět usušili, i tak to dalo v neděli ráno dost práce uvést karabiny, slaňovátka a další lezátka do použitelného stavu. A ještě víc práce dalo donutit se ještě jednou to na sebe obléct a vyrazit na Májový závrt. Opor k této jeskyni se v tu chvíli zhmotnil a dal by se krájet. Se značnou dávkou sebezapření hraničící se sebemrskačstvím jsme se ještě jednou vydali do útrob Nišponského jeskyně. Za ty tři odpracované dny jsme postoupili o několik metrů vpřed, odtokový kanál má ve skalním dně zařízlé krásné úzké přes půl metru hluboké koryto, dostali jsme se i do volnější komory s úzkým neprůlezným komínkem, jenže celé to konči v přímém směru opět stropem zanořeným do sedimentu, tedy tak jak na začátku. Při plnění posledních kýblů běží hlavou myšlenky, že toto je patrně naše poslední akce na tomto pracovišti, že to dál nemá smysl… a v tom se propíchneme do malé volné dutiny pod stropem, chodba pokračuje někam dál, je to zanesené, bude potřeba dál kopat.
V podvečer opouštíme Tisovec, nikdo se v tu chvíli neodvažuje v autě nadhodit téma dalších prací na Májovém závrtu. Pouze konstatujeme, že jsou ty zimní pánské jízdy v Tisovci s každým rokem stále náročnější a že jsme rádi, že jsme to opět přežili (i když si expedice své oběti na životech vyžádala – nerozdýchala to ta srna, kterou jsme v autě potkali za Prievidzou).
Uběhlo pár týdnů a celý tým začínají pálit ty samé otázky: Nemělo by smysl udělat v odtoku ještě jednu akci? A co ten ledový průvan? Dole se někam ztrácí, ale rozhodně ne směrem k čelbě. Nepřehlédli jsme něco v komínu? Nějakou puklinou musí pokračovat do dalších volných prostor.. Těžko říct, jisté je v tuhle chvíli jen to, že se stejně na Májový závrt ještě jednou vrátíme.
Účastníci
Česká speleologická společnost
ZO 6-08 DAGMAR
- Matouš Ryček
- František „Fero“ Šipka
- Pavel „Krteček“ Šunka
- Šimon Vaško
Slovenská speleologická spoločnosť
JK HANDLOVÁ
- Peter Beník
Ostatní
- Rosťa Němec
