V březnu jsme vyrazili po nějaké době na Slovensko do okolí Pružiny ve Strážovských vrších. Kvůli pozdějšímu výjezdu se naše trojice (Růžovka, Jenda a Šlimec) dostala do Priedhorí až dlouho po soumraku a rovnou jsme zůstali na místní jeskyňářské základně.
Ráno dorazili ostatní účastníci akce, a krom známých tváří od Strážováků dorazil i Tomáš s Milkou z Terchové. Balíme, sedáme do terénních vozů a vyrážíme na základnu u Kortmanky. I když až skoro k základně vede pěkná asfaltka a dole u Váhu se rozjařuje, nahoře v kopcích leží ještě místy dost sněhu a i terénní vozy mají občas problém s prorážením cesty. Hned po příjezdu proběhlo dělení na pracoviště.
První družstvo, ve kterém jsme byli i já s Jendou, vyrazilo do Beňovej jaskyně, kde měli kluci nedávno objevy. Od naší poslední návštěvy se jeskyně totálně změnila a rozrostla neuvěřitelně jak do hloubky, tak do délky. Tentokrát ve vstupních partiích krom vysokého skapu, přibyla další perlička ve formě jezírka, které je nutné vyčerpat, nebo probrodit. Za ním následuje slanění a další pokračování, které vzbuzuje respekt. Krom velikosti zaujmou hlavně obrovská tektonická zrcadla, spousta několikatunových balvanů působících vcelku labilně a celkově řícený charakter prostor. Po chvilce prolézání následuje další krátké slanění a v následném dómu se dělíme, zatímco kluci jdou pokračovat na čelbu, já, Jenda a Vlado se vracíme nad poslední slanění a hledáme případné pokračování.
Po sondáži na různých místech začínáme klepat kosu, kombinace průvanu táhnoucím zespod s promočeným oblečením se neslučuje s udržením tepla. Balíme, a vracíme se pomalu nahoru. Po překonání lanového výstupu nás zastavuje jezírko, které se stačilo za dobu našeho pobytu naplnit, naštěstí je hadice na správné straně a jeho vypuštění je za chvilku hotové. Na povrchu balíme věci a hurá na Kortmanku.
Na základně bylo už krásně teploučko a horký čaj s kořalkou byla ta správná vzpruha pro promrzlé tělo. Zbytek odpoledne a večera jsme debatovali jak o dalších plánech, tak o novinkách, které se udály od chvíle, co jsme se neviděli. Do spacáků jsme ulehali unavení, ale spokojení.
Nedělní ráno nás čekala cesta na Kamenný dážď. Je třeba osadit lankové žebříky na cestu do zadních partií. Hned po absolvování vstupních partií zjišťujeme, proč o téhle jeskyni někteří mluví jako o perle Strážovských vrchů. V prvním dómu člověk neví kam dřív s očima. Krapasy všemožných tvarů, jeskynní perly, spousta sintrových jezírek a hrázek, no nádhera. Hrozně mi to připomnělo Dóm objevitelů, a pár hezky vyzdobených koutů v Amatérce. Po prohlídce a transportu žebříků na místo většina odchází zpět na povrch a dole zůstává jen trojice, která je osadí. Jakmile i oni dorazí na povrch, vracíme se na Kortmanku, kde uklidíme základnu a jedeme na vyhodnocení akce do pizzerie v Pružině. Po vydatném obědě a domluvení příští návštěvy se loučíme a vyrážíme domů.
